Začínal leden v posledním válečném roce 1945. Bývaly v těch letech kruté zimy, ani tato nebyla výjimkou a obyvatelé by jako vždy zase přežili bohaté nadílky sněhu s větrnými vánicemi, závěje na silnicích i u obytných stavení, jejich starosti však měli podstatně hlubší význam ve slově válka.

 

Trvala již šestý rok a třebaže se chýlila ke konci, nikdo neměl jistotu jestli ji přežije.

 

Jaro přišlo poměrně brzy, stromy kvetly, jetel i oziminy se ukazovaly nadějně, jen hospodáři nevěděli, zda mají sít a sadit zemědělské plodiny, porostou-li nebo budou zničeny.

 

 

Ustupující Němci stačili v naši vesnici shromáždit koně a krávy z velkostatku, najali místní muže a dospělé chlapce, ti je měli hnát až do Brna pro zesláblou a hladovou německou armádu. Vojáci doprovázející tuto početnou skupinu naštěstí dostali rozkaz k rychlému odjezdu. Kněždubjané využili situaci, nechali dobytek napospas a prchali domů. K německým útvarům patřili i Maďaři.

 

Velmi těžko v tak velkém odstupu času sbírám v myšlenkách vzpomínky mé i jiných pamětníků, řadím je popořádku a hledám vhodná slova, jak alespoň částečně přiblížit frontové události. Normální chod života se proměnil v chaos, když ustupující vojska zaplnila dědinu, připravujíc se na protiútok z oddílů ruských jednotek. Ustrašené obyvatelstvo se krčilo v provizorních krytech ve strachu o holý život, všude kolem bylo slyšet výbuchy granátů  a svištění střepin. V okolí Veličky kladli Němci tvrdý odpor, také na Radošově si dlouho drželi své pozice, tím pádem se o Hroznovou Lhotu dlouho bojovalo, nedaleký Tasov byl dokonce evakuován. V den 14. dubna 1945 byla naše obec osvobozená rumunskou armádou. Padlo zde 14 vojáků, o život přišli dva dospěli občané a jedno devítileté děvčátko.

 

Konec války pro všechny, kdo ji přežili, znamenal naději pro lepší život. Je však nutné si připomenout oběti, které zahynuly v koncentrácích nebo ve vyhlazovacích táborech určených pro cikány a židy. I zde bydlely rodiny této komunity řadící se mezi zdejší občany.

 

V domě na č. 37 bydlela rodina Felsenbergrů, vlastnili obchůdek se smíšeným zbožím. Majiteli obchodu nikdo jinak neřekl než „pantáta Munda“. Byl štíhlý, nevysoké postavy, spoluzakladatel kněždubských hasičů, všeobecně platil za člověka slušného, u lidí oblíbeného. Jako člen hasičského sboru i on se zúčastňoval ve fašaňky chodění po dědině s ostatními muži. V domech se fašankářům nabízely koblihy, také slanina. Někdy prý neodolal těmto dobrotám a ochutnal je, ačkoliv jeho víra přísně zakazovala jíst vepřové maso i koblihy na vepřovém sádle smažené.

 

Všichni tady spokojeně žili do té doby, než přišla nacistická okupace a nastalo stíhání občanů židovské menšiny.

 

Dcera Ludmila navštěvovala gymnázium ve Strážnici a stále nabádala otce, aby zavčasu odjeli někde do bezpečí. On jejího varování nedbal. Věřil, že v dědince pod Šumárníkem budou snad nějak schováni a vše zlé přežijí, vždyť nikomu neublížili. Dcera tedy sama ujela do Palestiny.

Situace se horšila každým dnem v nejistotě, co s nimi bude. V obchodě to nebylo o nic lepší, mizely poslední zásoby zboží, koupit se dalo jen nejnutnější. Kvasnice, cukr se po kousku sekal z velké homole, mletý vážili po troškách do kornoutku a z potřeb pro domácnost jen petrolej, mýdlo, v regálech nějaký levný textil.

 

I my doma jsme k nim chodili nakupovat. Znala jsem i hezké, černovlasé děvčátko z vedlejšího bytu, možná o něco starší ode mne. Hrály jsme si spolu několikrát na jejich velkém dvoře, než přišla tato těžká doba.

 

Jednou jsem byla s maminkou v obchodě, Věrka se mihla kolem nás, usmála se na mě a já potichu špitla: „Mami, mohu jít chvíli za ní?“ Když kývla hlavou na souhlas, proklouzla jsem vraty a vběhla dovnitř. Chvíli jsme se jedna druhé ostýchaly a nevěděly, co mluvit, snad proto Věrku napadla otázka: „Čteš ráda pohádky?“ Přikývla jsem, že ano. Ve světnici měli velkou bílou skříň se zrcadlem, vedle knihovnu plnou knih. Půjčila mi hned zkraje tu první a já z krátké návštěvy radostně utíkala domů. V té době nebyl výběr české četby, ve škole jsme zpívali Deutschland, Deutschland, hustili do nás německá slovíčka. Knížku jsem brzy přečetla a běžela dolů do dědiny půjčit si další.

 

Ale chyba. Den před tím byl pantáta jako první z rodiny odvezen do koncentráku. Kupující jen šeptem těšili plačící paní a přáli jeho brzký návrat, přitom je ovládl strach, zda vůbec ještě překročí práh obchodu. Stejně tak se báli i naši doma a zakázali mi stýkat se s židovskou dívkou. Neuposlechla jsem, nechápajíc svým dětským rozumem, proč mi hrozí nebezpečí, a vydala se tajně za kamarádkou. V blízkosti obchodu se pohybovali dva němečtí financi. Možná šli jen po obchůzce, ale jejich přítomnost mě tak vylekala, že jsem se rozklepala hrůzou, co kdyby si všimli, kam jdu.

 

Nevím, kde já „strašpytel“ jsem tehdy vzala odvahu otočit se a jít pomalu po cestě kolem kostela k Zůbkovému, pak poklusem až k jejich humnu. Tu na mě vyštěkl pes, běžel kus za mnou, tam zase k mému úleku vyletěl zajíc, přesto se zdolaly všechny překážky a já se šťastně dostala k nim do bytu.

 

Odměnou byla radost být chvíli spolu, Mařenko a Věruško jsme si jedna druhé říkaly. Tenkrát nám její maminka přichystala i svačinu. Zvala jsem Věrku k nám, moc bych si přála, kdyby přišla. Mému pozvání se jen smutně usmála a vyndala z knihovny další knížku. Tu jsem už odevzdat nestačila. Zakrátko ona, její rodiče a ostatní příbuzní byli odvezeni do připraveného trasportu........

 

Už nikdy jsem nespatřila hezkou, černovlasou Věrušku. Jako památka na ni zůstala jen útlá knížka pohádek. Co si asi vzala sebou, když nuceně opouštěla svůj domov, oblíbenou panenku či jinou maličkost připomínající ji dětství nebo odešla jen v pláštíku označeném žlutou šesticípou hvězdou? Jisté je, že neunikla krutému osudu jako mnoho jiných, stejně nevinných.

 

Tento smutný příběh je jenom zlomek nacistické zvůle páchaného násilí na bezbranných lidech.

 

Válka skončila, život šel dál, třebaže se potýkal s různými problémy poválečného období. Na konci školního roku se všichni školáci shromáždili v jedné třídě (nynější tělocvična) a páni učitelé z jednotlivých tříd přečetli prospěch každého žáka, vysvědčení napsáno nebylo. V době prázdnin propukla epidemie úplavice, zvaná tehdy „rumunská nemoc“, údajně prý od vojáků. Dost možná tomu napomohl oslabený organismus z nedostatku potravin i špatná hygiena. Postiženy byly nejvíc školní děti. K léčbě musely stačit sušené oskoruše a neslazený čaj. Zanedlouho nastal další problém, příušnice a to v dost velkém rozsahu. Děvčátka i chlapci bez rozdílu měli na hlavách a kolem krku uvázané teplé šátky, zdržovali se v teple a nemoc pozvolna odcházela, třebas to dost bolelo. Kdepak by se tak brzy po válce vzala nějaká antibiotika, těžko se sháněla běžná léčiva.

 

Ani příroda nebyla milosrdná, koncem léta se přes Kněždub přehnala bouře a průtrž mračen. Všude po cestách letěl prudký příval vody a lidé utíkající z polí a luk se v ní brodili po kolena, někteří jedinci z toho onemocněli. Voda podemlela a úplně znehodnotila dva domky ve Výhoně (dvůr č. 112), rodiny se pak odstěhovaly do pohraničí. Nebyl to případ ojedinělý. V poválečné době probíhal velký nábor k obsazení Sudet po odsunu Němců. Z Kněždubu tam odešlo asi 10 rodin, většinou nemajetných.

 

1. září byl nový školní rok zahájen ve svobodné vlasti. V nových osnovách se místo němčiny začala učit ruština.

Večer 28. října se v hostinci u Petruchů (bývalé kanceláře JZD) uskutečnila první školní oslava k tomuto významnému svátku. V malém sále spojeném s výčepem se tísnilo mnoho občanů, aby si poslechli kulturní program školáků. Vbrzku se utvořil také divadelní kroužek mladých ochotníků a lidé postrádající po tak dlouhou dobu českou kulturu, přišli vždy v hojném počtu na každé představení.

Na závěr ještě doplnění ze záznamů matriky. V průběhu toho roku se narodilo 28 dětí, což je pro naši současnost číslo nepředstavitelně vysoké, uskutečnilo 6 svateb a zemřelo 21 lidí, z toho 2 kojenci.

 

Od konce II. světové války uplynulo 60 let. Letošní rok byl na toto výročí celosvětově zaměřen. Mé vzpomínání je určeno spoluobčanům jako pamětníkům, ale také mladým, kteří díky Bohu válku nepoznali.

 

                                                                                                    ( Kněždubský zpravodaj 4/2005 )