DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
 

Zmizelí sousedé

 

Z kroniky obce Kněždub

 
Ve Státním okresním archivu v Hodoníně je uložena Kronika obce Kněždub, jejíž pisatel zde zachytil dobu okupace. Další informace o rodinách odsunutých během německé okupace obsahuje Pamětní kniha obce Kněždub z let 1983 – 2002 uložená na Obecním úřadě v Kněždubě. Zde jsou informace v nich obsažené.
 
 
Rok 1940 – 1945
 
Život občanů byl usměrňován německými nařízeními a hned počátku roku 1940 byla provedena prohlídka veřejných knihoven. Knihy, které se Němcům nezdály vhodné, byly ihned vyřazeny. V březnu vyšlo nařízení, dle něhož každý občan po dovršení 16. roku musel míti občanskou legitimaci. Židovské obchody byly zavřeny, židé Gelbkopf a Felsenberg byli zatčeni. Ve školách a úřadech, dle nařízení, byly vyvěšeny obrazy Háchy a Hitlera. Veškeré nápisy byli německočeské. Do německé školy ve Strážnici chodilo osm dětí zdejších občanů, kteří se přihlásili k německé národnosti, ačkoliv nikdy původu německého nebyli. Členové zdejší lovecké společnosti museli odevzdat v prosinci r. 1940 pušky na ONV ve Veselí nad Moravou.
V roce 1941 bylo nařízeno odevzdávat určené částky hospodářských produktů. Občané začali pěstovat tabák a hlavně předražovat potraviny a tímto se stávali bezohlední a sobečtí. V červnu byl německou armádou napaden Sovětský svaz. V  obci se objevilo mnoho nápisů „V“, což znamenalo, že věří ve vítězství německé armády, ba i prapor s hákovým křížem se vztyčil na domě č. 156 a rovněž udavačství bylo. Alespoň jeden případ uvedu: Jan Křižan
č. 72 udán za přechovávání zbraně, za což hrozil krutý trest. Divné bylo, že naši občané se udávali a Němec Tomášek, správce zdejší mlékárny, všecky vysvobodil od krutého potrestání tím, že zakročil u německých úřadů.
Vedení obce bylo stále stejné. Jan Petrucha – starosta, Frant. Komoň – tajemník, Jan Miroš – radní se stali vedoucími „Kuratoria“, organizace, která nahrazovala všechny dřívější složky, byla však proněmecká.
Asi polovina občanů se hlásila jako členové „fašistické obce“. Dne 14. června byla u sv. Antoníčka v Blatnici manifestace, na niž přijel i ministr Moravec.
Kněždubští občané, příslušníci „fašistické obce“ a vedoucí Kuratoria se taky zúčastnili. Dva z občanů, kteří nabyli německou národní příslušnost, byli přivedeni do obecního zastupitelstva.
Ročník narozený roku 1921 byl Pracovním úřadem v Hodoníně odeslán do Německa na práci. Byl proveden soupis cikánů, v  obci to byly dvě rodiny, kteří měli být odsunuti do tábora jako židé. Německá armáda byla v postupu u Stalingradu zastavena. To vyvolalo nová opatření. Z rozhlasových příjímačů vyndány „krátké vlny“, zařazování žen do práce, prohlídky u zemědělců, a ti občané, kteří patřili k židovské či cikánské rase, byli odvezeni do Německa do sběrných táborů. Rovněž ročník narozený 1924 odsunut pracovním úřadem v Hodoníně do Německa na práci. Do škol chodila často kontrola, poněvadž našim učitelům se nevěřilo, že vychovávají mládež v duchu německém.
V roce 1944 se počala fronta přibližovat. Bylo nařízeno dělání krytů, mužové přihlášení k německé národnosti museli nastoupit na frontu, pátrání po parašutistech. Dne 20. listopadu byl bombardován Hodonín. Tyto události a ještě určování občanů na zákopové práce, povinný dovoz dřeva z lesa, letecké poplachy, shazování letáků, přelety spojeneckých letadel a slyšení blížící se fronty nahánělo občanům, kterým se za Němců dobře vedlo a přáli si jejich přítomnost, nemalý strach.
Dne 12. dubna 1945 ustoupili Němci i z naší obce a vzali s sebou občany německé národnosti, schopné koně a hovězí dobytek. Tyto poslední činy nezatlačily radostnou náladu dobrých a poctivých občanů, která byla velká. Ti občané, kteří se měli za Němců dobře, začali rychle spekulovat a tlačili se do veřejných funkcí, poněvadž věděli, že jedině v těchto pozicích se zachrání a ujdou tomu, čeho si zasloužili.
 
Osvobození
Dne 14. dubna v sobotu ráno po páté hodině vstoupili do Kněždubu první vojáci rumunské jednotky, kteří byli neklamným potvrzením, že Kněždub je již na osvobozeném území. Občané kněždubští podávali vojákům, kteří byli umazaní od bláta, občerstvení a jídlo, které vojáci vzali a šli zase dál, postupujíce směrem na Hroznovou Lhotu a Žeraviny. Radost a ulehčení pociťoval každý kněždubský občan. Nedá se vypsat pocit tak krásný, jak je osvobození člověka, který si uvědomoval, že byl tlačen do jisté záhuby. Pocit volnosti bylo znát na všech občanech naší vesnice. S naprostou důvěrou a jistotou, že se již německé jednotky nevrátí, žili všichni ve vesnici, přestože se fronta za Kněždubem zastavila. Němci se snažili zadržet postup rumunské jednotky, která však houževnatě bojovala. V dvoudenním boji o další postup padlo 17 vojáků rumunské armády. Byli se vší úctou pochováni na kněždubském hřbitově u kostela. Každý občan si uvědomoval, že jejich oběť nikdy nikdo nedocení.
Z našich občanů Josef Pavliňák při odchodu z kostela byl zasažen a střepinou granátu ihned usmrcen a rovněž paní Neumanová při pozorování boje obou front byla střepinou granátu okamžitě usmrcena.
V lidech zůstane vždy vzpomínka na události dvou dnů, které zajistili občanům mír a klid, důvěru v lepší život.
 
 
 
 
Rok 1993
 
Osudy kněždubských židovských a cikánských rodin za nacistické okupace
 
Při jedné debatě o naší kronice na schůzi Obecního zastupitelstva byla vznesena otázka, jak je v naší kronice popsán osud Židů a Cikánů za německé okupace. Po pravdě jsem odpověděl, že tehdejší kronikář jej zaznamenal prakticky jednou větou, že tyto rodiny byly odvezeny do sběrného tábora. Nic víc, nic míň. Poněvadž kruté osudy těchto lidí si skutečně zaslouží podrobnějšího záznamu, činím tak aspoň dodatečně. Vzhledem ke značnému časovému odstupu od doby, kdy k těmto událostem došlo, pracně jsem zjišťoval některé podrobnosti, v nichž se pamětníci rozcházeli. Je tedy možné, že v zápisu může být nějaká nepřesnost, neměla by však mít na uváděné skutečnosti podstatný vliv.
Obě popisované národnostní menšiny nebyly v naší obci početně příliš zastoupeny. Od každé z nich u nás žily pouze dvě rodiny.
Z židovských to byla především rodina Maxe Felsenberga, všeobecně nazývaného „ Munda“, proč vznikla tato přezdívka, to nevím. Jmenovaný měl obchod smíšeným zbožím v čísle 37, přitom však i hospodařil jako zemědělec. Mimo hlavy rodiny Maxe ( pravděpodobně Maxmilián) s nimi žila jeho žena ( její křestní jméno se mi nepodařilo zjistit), dále pak Lenka, sestra jednoho z manželů ( kterého z nich také nevíme) a potom jejich dcery Ludmila, Anna, Zuzana a snad jejich příbuzný Ervín Teller. Celá rodina žila velmi spořádaně, v obci byla vážená a oblíbená. Rozhodně o nich nelze mluvit jako o nějakých lichvářích, jak jsou židovští obchodníci většinou popisováni. Právě naopak, v dobách hospodářské krize ve třicátých letech, kdy byla velká část místních hospodářů silně zadlužena, nejednomu z nich vypomohl půjčkou peněz, mnohdy i bez úroků, jen s podmínkou, že tato rodina bude nakupovat výhradně v jeho obchodě, což byl konečně i případ mého otce.
V době nacistické okupace byli všichni Židé nejdříve označeni žlutou šesticípou hvězdou s černým nápisem „JUDE“, kterou museli mít přišitu na svém oblečení na levé straně hrudi. Později, když se začalo hovořit o likvidaci tzv. méněcenných ras, mezi které byli Židé i Cikáni zařazeni, stačila jedna z dcer Ludmila odjet do Palestiny, kde údajně žije dodnes. Všech šest zbývajících členů této rodiny bylo později odvezeno do německých koncentračních táborů, odkud se nikdo z nich už nevrátil. Všichni tam zahynuli. Datum jejich odsunu se mi bohužel také nepodařilo zjistit, bylo to někdy v letech 1942-43. Jejich dům později odkoupil František Miroš č. 82, kde jeho potomci žijí dosud.
Druhá u nás žijící židovská rodina byla rodina Juliuse Geldkopfa ( nebo Göldkopfa). Byl to vynikající řezník a uzenář, jehož výrobky byly uznávány daleko mimo naši obec. Na tehdejší dobu zde měl velmi dobře vybavenou řeznickou porážku a uzenářskou dílnu. Také tento člověk byl místními občany oblíben a uznáván pro svou přátelskou a charakterní povahu. Jeho manželkou nebyla Židovka a před odsunem do koncentráku se zachránila tím, že se svého manžela zřekla a odešla od něj i s oběma syny Maxem a Josefem do Blatnice. Hlava rodiny Julius byl odvezen a také se z koncentráku víc nevrátil. Jeho dům č. 224 i jatka později odkoupil jeho bývalý tovaryš Bohumil Tesař, který v řeznictví a uzenářství zde pokračoval. Po jeho smrti vše odkoupil Ferdinand Stuchlík, jehož rodina zde žije dosud.
Stejně jako Židů, tak i Cikánů u nás žily pouze dvě rodiny Kubíků. Obě rodiny žily vcelku spořádaným životem, v žádném případě nešlo o Cikány kočující nebo se živící krádežemi nebo jiným nekalým způsobem. Jejich domky stály v místě, kde se dnes nachází dům č. 292 p. Františka Bajka.
František Kubík byl vyučený zedník a navíc vykupoval zvířecí kůže. Byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství měl u sebe dvě děti, Františka, který byl také zedníkem, a Marii. Se svou druhou ženou Kateřinou, která však nebyla Cikánka, měl rovněž dvě děti, chlapce Jana a Jiřího. V době odsunu pracoval na Slovensku, odkud Cikáni odváženi nebyli, a tak se zachránil jen on. Jeho žena od rodiny odešla, a poněvadž jak jsem se již zmínil, nebyla Cikánka, nebyla ani odsunuta. Odvezeny byly jen všechny čtyři děti, z nichž nejstarší František byl již dospělý, naopak nejmladší Jiří byl asi čtyř nebo pětiletý. Žádný z nich koncentrák nepřežil a do Kněžduba se nevrátil. Otec se po válce ze Slovenska vrátil domů, kde později, až po válce zemřel.
Jeho bratr Jan Kubík měl rovněž bílou manželku, ne Cikánku. Měli spolu čtyři děti, kluky Josefa, Jana, Antonína a Jaroslava. Do koncentračního tábora byl odvezen otec Jan, jeho matka Marie a dva starší chlapci Josef a Jan. Také z nich se nikdo nevrátil, všichni  tam zahynuli. Jejich matka Anežka a dva mladší chlapci, tehdy ještě předškolního věku, zůstali v Kněždubě, kde matka po válce zemřela. Jaroslav později zahynul při havárii motocyklu, Antonín pracoval a žije dosud ve Strážnici.
Tak to jsou alespoň ve stručnosti kruté osudy naprosto nevinných lidí, kterých během války
zahynulo několik miliónů. Jejich jediným „proviněním“ bylo, že podle Hitlerovy filozofie patřily mezi méněcennou neárijskou rasu
 
V roce 1994 zapsal František Křižan, kronikář obce.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek